Koňská žíně
Plemena |
PlemenaČESKÝ TEPLOKREVNÍK Původ a historie Český teplokrevník jako by v sobě odrážel spletitou historii českých zemí, které jsou svou polohou v srdci Evropy přímo předurčeny k tomu, aby se v jejích dějinách střetávaly nejrůznější vlivy. I v českém teplokrevníkovi se střetává krev nejrůznějších plemen, která se podílela na vzniku tohoto koně. Ale jak to všechno začalo? V habsburské monarchii měly na vývoj chovu koní významný vliv vojenské hřebčíny, které produkovaly plnokrevné, polokrevné, arabské a angloarabské plemeníky. Tento vliv se pochopitelně dotýkal i chovu koní v zemích Koruny české. Základ chovu teplokrevných koní v Čechách a na Moravě tak tvořily, kromě nepatrného podílu původních plemen, právě polokrevné kmeny vzešlé z vojenských hřebčínů, jmenovitě kmeny Furioso, Nonius, Gidran a Przedeswit. Český teplokrevník hřebčínského chovu vzešel z kmenového stáda clevelandských klisen pocházejících z chovu v Kladrubech nad Labem a z klisen patřících k již zmíněným polokrevným kmenům. Později byl pak chov teplokrevných koní ovlivněn východofrískými zejména pak oldenburskými hřebci, kteří se využívali ke zvýšení mohutnosti. V takto se rozvíjejícím chovu českého teplokrevníka vzniklo několik krevních linií, z nich je třeba zmínit linii Bystrý, nazvanou podle jejího zakladatele hřebce Bystrého, narozeného roku 1919, tato linie se stala nejrozšířenější oldenburskou linií v chovu českého teplokrevníka. V letech po druhé světové válce se typ českého teplokrevníka začal ustalovat, ale zároveň v této době dochází i k útlumu chovu koní, jenž se pochopitelně dotýká i chovu českého teplokrevníka. Český teplokrevník, který ztrácí na významu jako kůň pro práci v zemědělství, je proto převeden z robustního typu koně určeného především pro využití v tahu na moderního teplokrevníka s převahou jezdeckého typu. Děje se tak prostřednictvím křížení s hannoverskými, trakénskými a plnokrevnými hřebci. Na začátku sedmdesátých let víceméně splývá český teplokrevník s moravským teplokrevníkem. Od roku 1971 je pro populaci teplokrevných koní v Čechách a na Moravě používán název český teplokrevník, v rámci toho se pak rozlišuje český teplokrevník českého chovu český teplokrevník moravského chovu. Český teplokrevník se jako plemeno vyvíjí i v současné době a to v rámci šlechtitelského programu, který realizuje Svaz chovatelů českého teplokrevníka. Charakteristika Český teplokrevník je kůň s dobrou konstitucí, který je poměrně dlouhověký. V jeho vzhledu se objevují znaky, které zřetelně odkazují na jeho kočárové předky. Povahově je český teplokrevník charakterním koněm, který se dobře chová ve stáji, je přiměřeného temperamentu, dobře krmitelný a učenlivý. Jeho chování pod sedlem je dobré, je to s chutí skákající kůň. Vzhledově jde o moderní typ ušlechtilého a výkonného koně s dobrými a výraznými liniemi a dobře vyvinutými svalovými partiemi. Hlava je ušlechtilá suchá, oči jsou výrazné s klidným výrazem, stejně tak jsou výrazné i nozdry. Krk je dostatečně dlouhý, dobře osvalený, zmenšující se směrem k hlavě, nasazený v mírném oblouku, lehce a pravidelně ohebný mezi hlavou a kohoutkem. Lopatka je dlouhá a šikmá s dobrým osvalením plece. Přiměřeně dlouhý kohoutek přechází v pevný, středně dlouhý, pružný hřbet, na něj navazují pevná, dobře vázaná bedra. Končetiny jsou silné, svalnaté se suchými výraznými klouby. Barva srsti je v převážné míře hnědá nebo ryzá, může se však vyskytovat i bílá nebo plavá, poměrně vzácná je černá barva. Plemenné znaky Výška v kohoutku se pohybuje v rozmezí 165 - 175 cm. Obvod hrudníku je 200 cm. Obvod holeně je 22 až 23 cm. Hmotnost je 600 kg. zarvení je jakékoliv základní zbarvení(vraník,hnědák,bělouš,ryzák,strakáč) skratka plemena ,,ČT'' Využití Dříve byl český teplokrevník využíván pro práci v zemědělství, především pak v tahu. Současný typ českého teplokrevníka je ale mnohem více jezdeckým typem všestranného koně, u kterého se nabízí široká škála jeho využití ať už v jezdeckém sportu a v jeho nejrůznějších disciplínách, včetně soutěží všestrannosti, nebo v rekreačním ježdění. Fríský kůň Historie Fríské koně popisuje již římský historik Tacitus ( cca 55-120nl), ale v jeho očích, stejně jako v očích většiny Římanů to byl kůň nevzhledný, nicméně uznávaný jako nepostradatelný pomocník zejména v hospodářství. V té době se však jen velmi málo podobal dnešnímu typu fríského koně. Byl menšího vzrůstu , hrubších rysů a řadil se mezi chladnokrevníky. V období středověku se tito koně stávají oblíbenými zejména pro rytíře. Unesli totiž značnou zátěž - rytíře v plné zbroji, později i koně měli svá brnění, jejiž váha často dosahovala i 100 kg. I při takové zátěži se koně dobře ovládali a byli dostatečně obratní. Takový kůň byl také obvyklým a vítaným darem na královských dvorech. Během osmdesátileté války ( 1568-1648 ) a po odchodu Španělů z Holandska zůstali v Nizozemí temperamentní španělští koně, kteří byli kříženi s frískými koňmi a frís byl rázem rychlejší, obratnější a ušlechtilejší. Vynikal v tahu, ale i pod sedlem. Své vlastnosti pak předával i koním oldenburským, anglickým, norským a v neposlední řadě jeho krev koluje i v krvi starokladrubských vraníků. S nástupem 19.stojetí začala obliba fríského koně upadat a přednost byla dávána lehčím temperamentním koním. Chovatelé se sice snažili vyšlechtit lehčí typ fríse, ale ten již neměl požadované vlastnosti v tahu. Před 1. svět. válkou toto plemeno téměř zaniklo. Naštěstí několik holandských chovatelů si uvědomilo význam svého národního plemene,v roce 1879 založili plemennou knihu "Friesch Paarden Stamboek"(v roce 1913 bylo k dispozici několik málo klisen a pouze 3 hřebci!) . Kříženci a jiní koně než černí byli vedeni odděleně - do té doby nebyl frís pouze černé barvy, ale chovali se i jiné barevné variace. V roce 1954 udělila královna Juliana chovatelskému spolku titul "královský". Další podpory se tito koně dočkali od královny Beatrix, která je využívá při různých ceremoniích. Dnes se již nemusíme obávat o zánik tohoto plemene , hlavní plemenná kniha je v Drachtenu, kde se každý rok konají mj. i výkonostní zkoušky hřebců a výběr nového plemenného hřebce je vždy velkou událostí. Nyní se rodí cca 5000 hříbat ročně, 27.000 koní je registrovaných. Polovina z nich je v Holandsku a druhá polovina v jiných zemích (USA, Německo, Rakousko, Španělsko, ČR , sev. Afrika apod.). Popis plemene Barva: pouze černá (povoleny jsou jen jednotlivé bílé chlupy, nikdy nesmí jít o ucelený bílý odznak, nesmí být odznaky na nohách) Výška v kohoutku: 150-160 cm Exteriér: ušlechtilá delší hlava, malé uši, výrazné oči, vysoko nasazený mohutný krk, oblý kohoutek, strmý sklon zádě, silné krátké zadní nohy, tělo je válcovité, kopyta nižší. Typickým znakem je hustá dlouhá černá vlnitá hříva a stejně hustý ohon až na zem. Hříbata se rodí s vlnitou srstí, připomínající persián. Povaha: povahově naprosto jedineční, jsou to koně inteligentní, klidní, mírní, přátelští, nelekaví a hraví. Dospívají poněkud později, až mezi 4.-5. rokem. Chov Po roce 1990 u nás nastal v chovu koní obrat k lepšímu a téměř boom v chovu plemen, která u nás doposud nebyla obvyklá nebo ani známá. Tímto plemenem je mimo jiné i plemeno fríského koně. První, kdo se u nás začal zabývat tímto chovem, byl v roce 1996 bývalý hřebčín (již z doby Marie Terezie) v Pecínově u Benešova, cca 50 km od Prahy. Majitelem je pan Hora, který tyto koně dovezl Holandska ( kde se toto plemeno chová mj. i zásluhou královny Beatrix , podle které je nyní pojmenovaná Asociace chovu fríských koní, a která těchto koní využívá jako svoji ceremoniální ekvipáž). Hlavní plemenná kniha je vedena v Drachtenu v Holandsku, kterou si holanďané pečlivě střeží (pomineme-li chov např.v Německu, kde mají také svoji plemennou knihu, dále v Kanadě a Austrálii, ale všechny se více-méně podřizují té hlavní v Drachtenu). Dá se říci, že pro holanďany má toto plemeno význam jako u nás Starokladrubský kůň ( pozn.: víte, že tato plemena jsou příbuzná zásluhou hřebce Romke 234?). Celkový počet fríských koní na celém světě odhaduji cca na 80.000, z toho je cca polovina v Holandsku. V současné době se chovají ve třech liniích: Barokní - nejméně chovaný typ, považován za staromódní .- v Holandsku. (Jiného názoru by mohl být pan Marian Roden, kterého lze vídat na různých výstavách se svým hřebcem právě v barokním kostýmu při ukázkách barokní elegance). Střední - univerzální - nejpočetněji zastoupeni, jedinci vhodní jak pod sedlo tak do zápřahu. Moderní - jedná se o "lehčího" fríse , velmi ušlechtilý a vhodný více pod sedlo, bývá vyšší v kohoutku a využíván pro drezurní ježdění. Krása fríského koně je zvýrazněna jeho exteriérem, uhelně černou barvou bez odznaky (pozn.: je povolena pouze malá bílá hvězda) , bohatou hřívou a vysokou akcí nohou při chodu, zejména v klusu. Impozantnost tohoto koně ocenili i návštěvníci zdařilé soukromé akce s názvem "Paráda hřebců", která se konala dne 23.9.2003 ve Slatiňanech, kde fríský hřebec obsadil 1. místo mezi cca 15-ti různými plemeny koní chovanými v ČR a odnesl si mimo poháru i finanční odměnu. A jak je to s chovem ve světě? Nejvíce jsou vedle Holanďanů do těchto koní zapálení v Německu, Austálii, sev. Americe a Kanadě (doufám, že k nim brzy budeme patřit) . Vzniklo několik oficiálních a uznávaných asociací v různých státech a zde Vám je nabízím jmenovitě: FPS - Het Friesch Paarden - Stamboek (královská společnost 'Het Friesch Paarden-Stamboek', zde se registrují fríští koně od roku 1879)= hlavní plemenná kniha FHANA - Friesian Horse Association of North Amerika (oficiální zastoupení asociace Fríských koní FPS pro sev. Ameriku) FHS - Friesian Horse Society, Inc. (Asociace Fríských koní, Inc., (FHS) je nevýdělečná organizace jejímž posláním je prosazovat a dochovat krásu Fríského koně i přes přísné registrační normy) FPZV - Friesenpferde - Zuchtverband e.V. (Německá společnost) Australian Friesian Horse Society (založena v r. 1983) FOA - Friesians Of America ČERNÁ PERLA Hafling PŮVOD Rakousko (severní Tyrolsko), Itálie. HŮLKOVÁ VÝŠKA Mezi 1,35 a 1,45 m. ZBARVENÍ Hafling je vždy ryzák nebo žluťák s plavou hřívou a ocasem. CHARAKTER Hafling je inteligentní, učenlivý koník s přátelskou povahou. EXTERIÉR Ušlechtilá hlava haflingu prozrazuje jeho orientální původ (viz Zajímavosti). Hafling je skromný, odolný a neobyčejně silný koník. Má krátké nohy a mohutně osvalený hřbet a záď. Nápadný je také široký kříž a záď. Kopyta jsou tvrdá a zdravá. MOŽNOST VYUŽITÍ Hafling je vynikající soumarský a jezdecký kůň. V Alpách bývá často zapřahán do saní. CHODY Ze způsobu pohybu haflinga je znát účel, pro který byt tento kůň chván, tj. jako horský pracovní kůň. Všechny tři základní chody má dobré, ale málo prostorné. To mu umožňuje pohybovat se jistě na horských svazích. ZAJÍMAVOSTI Plemeno hafling vzniklo v 19. století. Chov založil plemenný shagya.arabský hřebec a tyrolská zemská klisna, jejíž vzdálenější předci byli pravděpodobně již také ovlivněni orientální krví. Hafling je pojmenován po místě, které dnes potří Itálii. V rakouském severním Tyrolsku se však dnes chová moderní, všestranný a co nejčistokrevnější hafling. Jižní (italská) verze haflinga je poněkud větší a mohutnější. ANGLICKÝ PLNOKREVNÍK Úvodem... Anglický plnokrevník vznikl v 17. a 18. století v Anglii, aby uspokoji vášeň šlechty a jejích králů pro koňské dostihy. Během posledních dvou století po celém světě rostla obliba dostihů plnokrevníků a plemeno se rázem stalo nejvýznamnějším z celé světové populace koní. Přispělo ke zlepšení vzhledu a pohybu, ale především ke zvýšení rychlosti, bojovnosti a psychické odolnosti mnoha plemen. Tyto vlastnosti jsou důsledkem upevněné dědičnosti, dosažené pečlivým výběrem v chovu. Vysvětlení názvu: V anglickém originále znamená thoroughbred zvíře z dokonalého chovu, tedy plnokrevníka. Tento název je vyhrazen pouze pro anglické plnokrevníky a poprvé se objevil v roce 1921 ve II. svazku Plemenné knihy (General Studbook), v níž jsou zahrnuty rodokmeny britských a irských plnokrevníků. 81 procent genů plnokrevníků pochází z pouhých 31 původních předků, hlavně ze tří orientálních zakladatelů plemene. Anglický plnokrevník je tedy mimořádně prošlechtěné, skutečně dokonalé plemeno. Původ a historie: V Anglii byli závodní koně odedávna velmi oblíbení. Již antičtí autoři se zmiňují o zálibě obyvatel Británie v závodech koní i zápřeží, a ovšem i o jejich bojovém využití. Již od dob Jindřicha VIII. se chovali v královském chovu v Hamptoncourtu španělští a italští koně, spříznění s berbery, kteří se křížili s rychlými domácími koňmi. Panovník dal zařídit hřebčín v Elthamu a svedl do něj koně z celé země. Koním, kteří z těchto stájí vzešli, se pro lehký a rychlý pohyb říkalo "hobby". Hobbies se zasloužili o to, že z dostihů se v Anglii stal nejslavnější sport, jenž byl obdařen přívlastkem "královský" nebo také "sport králů". Jindřichova dcera Alžběta I. dostihům zpočátku neholdovala - jednou je však náhodně navštívila se svou družinou a pak už si je natolik oblíbila, že je pravidelně nejen navštěvovala, ale také velkoryse podporovala. Závody se staly prestižní záležitostí pořádajících měst, protáhly se i několik dní - tím vznikaly tzv. meetingy. Počty přihlašovaných koní stoupaly. Královna Alžběta založila nový hřebčín v Tutbury. Král Jakub I., Alžbětin nástupce, roku 1605 objevil při své vyjížďce táhlé pláně poblíž Newmarketu a zde postavil dostihové středisko s dráhou. Pečlivě upravenému povrchu se pak začalo říkat "turf". Zde se zrodily opravdu velké dostihy. Za Charlese II. přibylo dalších dvanáct závodních drah. Sám Charles stanovil pravidla dostihů a sám i závodil. Aby si Charles zajistil další generace závodních koní, vyslal sira Johna Fenwicka aby nakupoval orientální koně. Ten přivezl celé stádo arabských klisen. Cenné klisny vytvořily pak jádro vybrané skupiny tzv. "Royal mares" neboli "Královských klisen". K nim byla poté přiřazena legendární trojice orientálních hřebců - Berley Turc, Darley Arabian a Godolphin Barb. Berley Turc Když se koncem 17. století výbojní Turci objevili při svých taženích povážlivě blízko evropského středu - až v Uhrách, vytáhly proti nim i anglické oddíly - a s nimi i jistý kapitán Robert Berley. Při obléhání města Vídně se mu podařil skutečně husarský kousek: proplížil se do tureckého tábora, mezi pruhovanými stany objevil úvaziště koní a ukořistil, o čem už dávno snil: krásného orientálního hřebce. Přivlastnil si ho a pojmenoval ho Berley Turc. Vraník se projevil jako mimořádně bystré a rychlé zvíře, zejména když v jedné bitvě zachránil svému pánovi život, a to doslova o vlásek. Válečné zásluhy hřebce pak kapitán ocenil tím, že ho zařadil na poněkud klidnější a příjemnější působiště - do chovu v Durhamu mezi královské klisny. V jeho linii pokračoval Jigg a jeho syn Herold, narozený roku 1758, od něhož pocházejí mimo jiné koně jako Tourbillon a Tetrach. Potomci tohoto koně zvítězili nejméně v tisíci dostizích. Darley Arabian Druhý hřebec byl potomkem jedné z nejcennějších arabských Mohamedových klisen - Ku-Hai-Lan. Narodil se roku 1702 a získal jej lord Thomas Darley od šejka Mirzy v syrském Damašku výměnou za zbraně. Úskočný šejk si však obchod záhy rozmyslel a požadoval nádherného čtyřletka zpátky. A protože Darley Arabův požadavek odmítl, Mirza reagoval po svém: jednoduše nařídil zabít každého, kdo se jen pokusí vyvézt koně ze země. Darleyho námořníci za tiché měsíčni noci ovázali hřebci kopyta látkou, vyvedli ho na pobřeží, opatrně ho naložili do podpalubí britské plachetnice a vytáhli kotvu... Ráno pobíhaly Mirzovy hlídky zmateně po břehu a bezmocně střílely do vzduchu. Loď s hřebcem, nyní pojmenovaným Darley Arabian, však už byla daleko na moři. Rozlícený Mirza napsal královně Anně (ta mimo jiné založila závodiště v Ascotu, další středisko dostihové slávy) žádost o bezpodmínečné vrácení koně. Ta místo aby žádosti vyhověla, požehnala novému plemeníku ve svých stájích. Tento kůň byl ze všech tří plemeníků nejúhlednější a měřil 152 cm. Jeho syn z klisny Betty Leedes - Flying Childers, byl prvním velkým koněm který zvítězil v Newmarketu. Jeho vlastní bratr, Bartlett´s Childers, zplodil Squirta, jehož potomek byl Markse, otec Eclipce, který nebyl nikdy poražen. Eclipse založil druhou linii, od které se odvozují i některé významné linie dvacátého století. Godolphin Barb Třetí hřebec se jmenoval Godolphin Barb a původem byl berber narozený kolem roku 1724 patrně v Jemenu. Jeho životní cesta byla klikatá, plná nejasností a absurdit, ale zakončená osudově šťastnou náhodou. Do Evropy se dostal pod jménem Bu Sham (Nepravý) jako dar francouzskému panovníkovi Ludvíku XV. U dvora si s ním příliš nevěděli rady, v módě tehdy byli elegantní andaluzští a neapolští koně, mezi kterými byl Bu Sham svou postavou vskutku nevynikal. A tak hřebce, poněkud malého a nepříliš pohledného, odprodali pařížskému odbchodníkovi. Kůň pak tahal po městě káru s vodou. Surové zacházení, hlad a zanedbalost z něj udělaly zlé a zchátralé zvíře - v takovém stavu se hnědák dostal do rukou pokoutných handlířů - za směšnou částku ho tehdy koupil jistý Coke a převezl do Anglie. V první hospodě ho však propil, uhradil Bu Shamem útratu. I hostinský se nevábného koně rád zbavil, jakmile našel zájemce. Tak šel Bu Sham z ruky do ruky. Nakonec se octl ve stáji pro vysloužilé koně lorda Godolphina. Svou kariéru plemenného koně zahájil kuriózním způsobem: hřebec Hobgoblin (pravnuk Darleye Arabiana) nechtěl připustit klisnu Roxanu, podkoní ji tedy potají připustil Godolphin Barbem. Ze spojení se narodil hřebeček Lath, který se rychle projevil jako absolutní favorit na dostihové dráze. Podkoní přiznal jeho pravdivý původ - potěšený lord pak Bu Shama poctil svým jménem. S "Královskými klisnami" zplodil sice vyjímečné, ale už nepříliš početné potomstvo - byl už přece jenom starý a poznamenaný pohnutým životem. Dalším synem Godolphin Barba byl Cade. Ten se stal otcem Matchema, narozeného r. 1748, který je zakladatelem třetí linie. Ačkoliv některé z těchto liníí již neexistují, pocházejí z nich významní plemenníci jako Curwen Bay Barb či Unknown Arabian, hřebec po zakladatelské klisně Old Bald Peg, k němuž lze vystopovat v rodokmenech plnokrevníků 20. století miliony vztahů. V roce 1770 se v chovu anglického plnokrevníka přestali užívat arabové a od té doby se vlastně anglický plnokrevník chová čistokrevně. Od počátku 20. století se toto plemeno rozšířilo po celém světě a představuje vrchol sportovního chovu koní. Roku 1771 vyšel první svazek plemenné knihy, General Studbook a od té doby se mohou zapisovat pouze hříbata, jejichž otec i matka jsou v plemenné knize zaneseni. To platí na celém světě, a proto je plnokrevník nejlépe zdokumentovaným plemenem. Poměrně dlouho byla doménou chovu plnokrevníků pouze Anglie, k níž se brzy připojilo Irsko. Teprve ve dvacátém století se chov plnokrevníků postupně šířil do celého světa, nejprve samozřejmě v rámci Britského impéria a v USA. Tam se plnokrevník dočkal největšího rozkvětu. V Kentucky, v oblasti Blue Grass, vznikl v roce 1928 proslulý hřebčín Calumet rodiny Wrightovy, dnes sice již nefungující, ale dosud výsledky nepřekonaný. V oblasti kolem Lexingtonu se nahromadilo množství přepychových hřebčínů, dosahujících nejlepších výsledků. Pravda, kolem roku 1990 zájem o chov plnokrevníků poněkud upadl, ale přesto patří mezi špičkové oblasti chovu. Velmi dobré chovy se objevily i v Austrálii a jiných světadílech a prakticky všechny evropské země mají vlastní chovy plnokrevníků, i když nemají velkou dostihovou tradici. Popis a charakteristika: Anglický plnokrevník je nejrychlejší kůň na světě, vynikající stavby a velké výkonnosti. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, ale i silným hřbetem a nápadně dlouhou, šikmou lopatkou. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Je to typicky dostihový a sportovní kůň, vyžadující intenzivní péči a dokonalý výcvik. Je to zvíře živé, odvážné, ale mnohdy obtížně ovladatelné a poměrně nesnášenlivé. Pochopitelně, jeho agresivní povaha je předpokladem úspěchů na závodní dráze. Průměrná výška anglického plnokrevníka je 157 cm v kohoutku, ovšem to není určující. Závodní koně bývají vyšší od 165 cm do 175 cm, sprinteři naopak menší, kolem 160 cm. Hackové dokonce pod 145 cm. Obvod hrudi je mohutný, od 180 do 195 cm a holeň nemá být v obvodu menší než 20 cm. Důležitá je kvalita nohou a kopyt, která mohou být trochu plošší, hmotnost koně bývá 500 - 600 kg, ale v podstatě žádný z těchto rozměrů, kromě obvodu holeně, není určující. Záď je dobře vázaná, v bedrech musí být silná, plyne z ní síla pro rycholst. Trup je úměrně dlouhý. Zadní nohy jsou dlouhé, s velmi dobře utvářenými hlezenními klouby, takže umožňují maximální sílu odrazu. Přední nohy jsou jemné, s dlouhým, svalnatým předloktím a velkými plochými klouby. Hloubka hrudínu umožňuje maximální rozšíření plic, což je pro dostihového koně podstatné. Krk je dlouhý, půvabný a nízko nasazený, hlava delší, užší, ušlechtilá, živého výrazu, bez náznaku masitosti žuchev. Barva srsti není důležitá, převládají však hnědáci, ryzáci, bělouši jsou vzácnější, ale zato se velmi často vyskytují bílé znaky. Povaha: Anglický plnokrevník je kůň velmi svérázný, dá se říct, že každý z nich je osobností. Má také své rozmary a často prosazuje svou vůli. Například klisnu Kincsem doprovázela na dostihy kočka, Belendek se uklidňoval přítomností berana, s nímž sdílel stáj, jiní koně se přátelili se psy. Vůči lidem nejsou plnokrevníci příliš přátelští, vyžadují odborný přístup a nezřídka bývají nervózní. Jejich povaha je zcela podřízena účelu, jsou to koně časně vyspívající, musí být co nejdříve schopni výcviku, protože již dvouletí běhají první dostihy. Využití a sport: Je to výhradně sportovní kůň, používaný k dostihům, převážně rovinovým. Pro své vynikající vlastnosti byli plnokrevníci využíváni k získávání jiných sportovních nebo pracovích plemen. Tak vznikl například anglický polokrevník, kůň vyšší a těžší než plnokrevník, skutečně všestranný. Anglický plnokrevník se podílel i na vzniku anglo-araba, hispano-araba, amerického klusáka, amerického jezdeckého koně a dokonce i českého teplokrevníka. Výborným sportovním koněm, který patří mezi anglický polokrevníky, je i kůň Kinského. BERBER Původ: Berber pocházející ze severní Afriky je druhé ze světových plemen významných pří zušlechťování četných plemen koní. Je to stejně jako jeho slavnější soused, arab, pouštní kůň, ale přesto se od araba velmi liší vzhledem i povahou. Existuje teorie, že berber pochází ze skupiny divokých koní z úrodných pobřežních oblastí, které v době ledové unikly zpustošení. Pokud by byla správná, pak by byl berber mnohem starší než arab.Berber byl také jedním z předků anglického plnokrevníka a podílel se na vzniku mnoha afrických plemen, dnes již zapomenutých. Popis a charakteristika: Berber je teplokrevný kůň, mimořádně skromný a odolný, s charakteristickou úzkou lebkou a výrazným klabonosem. Pouštní podmínky ovlivnily nejen jeho stavbu, tvar kopyt a jejich kvalitu, ale také chody a vydatnost pohybu, pohyblivost a rozměr chřípí a samozřejmě povahu. Využití: Berber byl pravý kočovnický kůň, schopný denně překonávat značné vzdálenosti v neschůdném terénu. Spokojil se s chudou pastvou, podle možností vylepšovanou zrninami. Jak se šířil do světa, získával odlišné vlastnosti. V rámci muslimských jízdních armád se stal typickým válečným koněm, který se později uplaňoval i na straně protivníků, zejména u křesťanských válečníků. Andaluský kůň Andaluský kůň patří mezi teplokrevníky. Nejvýraznější vliv na jeho vznik mají arabští a berberští koně. Využití drezura (španělská škola), korida, kočáry Výška 155 až 160 cm Barva většinou bílá Původ Andalusie Stavba mírně klabonosá hlava, dlouhá hříva a ocas, silný lehce klenutý krk Střediska chovu Sevilla, Córdoba a Jerez de la Frontera Fjordský kůň Fjordský kůň je plemeno koně pocházející z Norska. Typická je plavá barva, černo-bílá hříva a ocas a úhoří pruh. Přes svoje jméno patří mezi pony. Kohoutková výška se pohybuje mezi 130-142 cm. Využívá se k nošení nákladů, v zápřahu a pod sedlem. Hannoverský kůň Hannoverský kůň je teplokrevné plemeno pocházející původem z Německa a po druhé světové válce zušlechtěn křížením s anglickou krví. Hannoverský kůň je velmi často k vidění na olympijských hrách a dalších konkurenčních závodů, kde se prezentují anglické jezdecké styly. Charakteristika koně: Elegantní, silní a robustní. Výrazný atletický pohyb. Převažuje černá, hnědá nebo šedá barva, předpisy zakazují přiliš moc bílé či jiné barvy. Výška koně: 148-180 cm (většina se jich však pohybuje v rozmezí 160-165cm) Využití koně: drezůra a parkurové skákání. Arabský plnokrevník Arabský plnokrevník, nejstarší a nejčistší koňské plemeno, je často považován za nejkrásnějšího koně na světě. Svou ušlechtilou hlavou, konkávním profilem, výraznýma očima, živou povahou a neopakovatelným plavným pohybem je bezpochyby jedním z nejdokonalejších zvířat. Přestože byl po mnoho s'toletí s velkou péčí šlechtěn, jeho skutečný původ není jasný. Jedinečný vzhled arabského plnokrevníka je určován, utvářením páteře, které se liší od ostatních koňských plemen v několika ohledech. Arab má 17 žeber (ostatní koně 18), 5 bederních obratlů (ostatní 3) a 16 ocasních obratlů (ostatní 18). Arabský plnokrevník pochází ze severní Afriky a okolního Východu - zejména z Egypta. Arabským plnokrevníkem nazýváme pouze ty koně, kteří prokazatelně pocházejí z arabských koní importovaných z těchto oblastí. Pohyb araba se popisuje jako "plavání", Arab je ohnivý a odvážný, ale má neobyčejně dobrou povahu. Arabský plnokrevník je nejstarší nebo druhé nejstarší domestifikované plemeno koně. Původ má v Arábii, kde byl po tisíciletí chován beduíny bez přimísení cizí krve. Často je používán ke šlechtění a zušlechťování jiných plemen. Velmi se hodí na dostihy. je tak elegantní pohybuje se tak nádherně.je známý svými elegantními pohyby,které vyniknou zejména ve cvalu. V klusu se arab pohybuje velmi harmonicky a uvolněně. Krok není zrovna nejsilnější stránkou tohoto plemene. Na drezuru ani na skoky nemá předpoklady. Arabové jsou velmi chytří, a proto se dají dobře vychovat. Toto plemeno je velmi oblíbené, mimo jiné i Napoleonem. Arabové mají typické znaky, které je zkrášlují. Je to typická hlava, labutí krk a ocas, který si nesou vysoko nahoře. Arábkové mohou být: vraníci (vzácně), ryzáci, palomino, pinto, plaváci, hnědáci, bělouši, strakáči a další šlechtění koně. Arab měří ke kohoutku přibližně 150 cm. Toto plemeno je velice vzácné. Křížením tohoto plemena s jiným vznikl např. anglický plnokrevník a mnoho dalších plemen. Typy Rozlišují se podle klisen Muhamadových na tyto typy: Kuhaylan: považován za nejušlechtilejší typ, převládají hnědáci Salklaví: vyniká krásou a elegancí, převládají bělouši Muniqui: vyniká v rychlosti a vytrvalosti, nejrychleji dospívá, převládají ryzáci Hamdani: nejmohutnější, klidní, mírní, vytrvalí Hadban: mohutnější, rychlí Dnes už se tyto typy špatně rozlišují, protože často docházelo k jejich míšení SpecifikaceKostra na rozdíl od ostatních plemen má jen 16 párů žeber a 5 bederních obratlů a 16 ocasních obratlů Využití parkur, drezura, dostihy, výstavy - všestranný jezdecký kůň Výška 144 až 152 cm Barva v Evropě a Americe nejčastěji bílá |
